Máte to ve svých rukou aneb „Na to jsi ještě malá/ý ….“

Kolikrát jsem tuhle větu slýchávala na hřišti, když jsem svou tehdy asi roční dceru vozila na lanovce (taková ta tyč se sedátkem, na které zejména ty větší děti dělají různé vylomeniny 😊).

Já jsem Adélku vždycky posadila na tyč, ukázala jí, jak má mít nohy a kde se má držet rukama, instruovala ji, že se nesmí pustit 😊 a potom jsme s ní běhala až na konec. A pak znova a znova a znova 😀

A pokaždé mi bylo líto dětí, které to chtěly také zkusit, ale nebylo jim to dopřáno. Ano, byly malé, ale to moje přece taky. Jediné, co by to dítě potřebovalo, aby to zvládlo je informace, jak se má držet a jak má nohy a potom dospěláka, který ho bude jistit a tu trasu (asi 20 metrů) s ním proběhnout.

O pár let později…

Byli jsme u našich na návštěvě. Adélce bylo asi 5 a mladší Barunce asi 3 roky. Odpoledne jsme šli na procházku. Abychom se dostali do lesa, musíme projít pod silničním mostem. Jako malé děti jsme si tam také chodily hrát.

„To bylo vždycky tak prudké?“ S hrůzou jsem si uvědomila, když tam holky začaly lézt. Samozřejmě vylezly až nahoru.

Byla jsem úplně ztuhlá strachy. Co když spadnou? Rozbijí si hlavu o beton a bude po nich – to všechno mi šlo v tu chvíli hlavou. Ale ovládla jsem se, byla jsem potichu a jen je se sevřeným žaludkem pozorovala. Občas se zasekly, ale daly to. Viděla jsem na nich, jak jsou spokojené, že nahoru vylezly úplně samy. A pak chtěly dolů. Nejdřív to zkusily po trávě, která je hned vedle betonového zpevnění. Když už lezly po několikáté, začaly si být jistější a zkoušely to po betonu.

Adélka se v jednu chvíli ale zasekla – byla asi v polovině cesty. Nevěděla jak nahoru (klouzalo jí to) ani jak dolů. Nečekala, že ten beton bude trochu klouzat, když to bude navíc nakloněná rovina. Chyběla jí pohybová zkušenost.

Zavolala jsem na ní ať zpomalí a jde na zadek. Radila jsem jí, ať zkusí jít jako housenko-rak. Pomalu se sunout a jít nohama napřed. Dala to!

Proč Vám to vlastně píšu?

Čím jsem starší a troufám si říct, že už mám víc zkušeností, nejen jako maminka, ale i jako lektorka, vidím, jak zásadní je přístup rodičů. Rodiče buď mohou dítě podpořit v tom, aby zkoušelo nové věci a NEBÁLO se je zkoušet nebo je odradí už na začátku a děti pak do ničeho nového, neznámého moc nechtějí jít.

Když jsem jednou byla na přednášce pana Haldy, řekl tehdy jednu velmi důležitou věc (kromě mnoha jiných) a to, že o tom, jestli danou činnost dítě bude vykonávat s radostí nebo ne rozhodujete Vy do jeho 3 let věku. Nejdůležitější totiž je, jakou emoci v dítěti daná činnost probudí.

TAKŽE JE TO NA VÁS! Vy rozhodujete, jestli dítě bude mít danou činnost rádo nebo ne. Vidím na lekcích maminky, které si to fakt „odmakají“ – cvičí s dětmi na básničky, běhají s nimi tam a zpátky v podstatě celou lekci. Vždycky když dítě odvede pozornost, krásným způsobem je namotivují a vrátí znovu k činnosti. V očích mají ohníčky a je vidět, že pohyb baví i je. A víte co, ty ohníčky mají v očích potom i děti – protože maminky jim z toho dělají zábavu – vždyť cvičení taky je zábava.

Z vlastní zkušenosti ale vím, jak Váš přístup děti buď nadchne nebo odradí. Upřímně, sama jsem si to zažila několikrát. Pamatuju si na Vánoce, kdy mi děti chtěly pomoct obalovat řízky a kapra. Jenže už bylo docela pozdě a já to chtěla mít rychle hotové. Nebyla jsem na to prostě připravená a podle toho jsem s dětmi mluvila. Po druhém řízku zklamaně odběhly pryč. Když jsem i to uvědomila, bylo pozdě. Už mi pomáhat nechtěly. Dalo mi hodně práce, abych je přesvědčila, že budu ráda, když mi budou pomáhat. A vrátit jim to nadšení a chuť do pomáhání už se ale úplně nevrátilo.

Ano, je to STRÁÁÁÁÁŠNĚ TĚŽKÉ, zvlášť, když nestíháte – tlačí Vás čas, vy nemáte uvařeno, potřebujete věci dělat rychle a dítě si vzpomene, že chce pomáhat. Všechno rozpatlá, udělá 1 věc a přestane ho to bavit. Odběhne a po cestě umatlá skříňku, židli, když leze dolů,  i stěnu u koupelny.

Nebo spěcháte na autobus a dítě si vzpomene, že si chce samo zavázat tkaničku. Pomalu si obouvá boty, udělá jednu kličku, pak druhou a pak mu to vyjede z ruky 😀 Takže znovu – a vy nevydržíte a boty mu přes odpor zavážete Vy. A odcházíte s brekem. Ale já to chtěl/a udělat sám/sama mami…

Určitě Vás napadnou i jiné situace…

Někdy je ale dobré nastavit sami sobě zrcadlo. I když to někdy zatraceně bolí. A zkusit prostě zpomalit. Však on ten oběd neuteče, autobus určitě pojede další…když se takto nastavíte sami v sobě, uvidíte, že spousta emočně vypjatých situací odpadne.

Mně je zrcadlo pravdivě nastavováno skoro 12 let 😊

Snažte se v dětech budovat POZITIVNÍ přístup. Když chce něco vyzkoušet, tak ho nechte, neodrazujte ho. Pokud je na něco ve vašich očích ještě opravdu malé, proveďte ho tou zkušeností – veďte mu ruku, když chce krájet, ukazujte mu, kam má šlápnout, čeho se chytit, když někde přelézá – jistěte ho ze zálohy, ale nechte ho, aby to zkusilo nejdřív samo. Povzbuzujte ho a když se mu to přesto nepodaří, oceňte alespoň přístup a chuť věci zkusit. A za čas to zkuste znovu. Někdy chtějí věci prostě jen čas. Takto v dětech zaséváte zrníčka sebedůvěry a sebejistoty. Navíc v něm postupně pěstujete i psychickou odolnost, kterou bude později při překonávání větších překážek potřebovat.

SHRNUTÍ:

NEODRAZUJTE – hledejte cesty, jak by to šlo, ne proč to nejde.

NEPŘENÁŠEJTE SVŮJ STRACH NA DĚTI – ten je Váš, dětem ho necpěte.

Ale buďte s nimi a v případě nouze poraďte…Vytrvejte …..Poraďte a vytrvejte …..Pomozte dítěti, aby problém vyřešilo samo.

NALAĎTE SE UVNITŘ SEBE A BUĎTE V POHODĚ

UDRŽTE KLID A NESPĚCHEJTE NA DÍTĚ. Dopřejte mu čas překážku překonat…vytrvejte.

DEJTE MU DŮVĚRU, že situaci zvládne.

A mimochodem, dodnes, když holky lezou pod mostem až nahoru, otáčím se zády 😀